Milgramův experiment

Rozbalit box

Obsah boxu

Milgramův experiment je souhrnné označení pro sérii sociálně-psychologických experimentů, které v roce 1961 zahájil psycholog Stanley Milgram na Yaleově univerzitě. Cílem výzkumu bylo změřit ochotu účastníků (mužů z běžné populace) uposlechnout rozkaz autority, který byl v přímém rozporu s jejich osobním svědomím. Konkrétně šlo o to, zda jsou lidé ochotni udělit nevinnému člověku bolestivé a potenciálně smrtelné elektrické šoky, pokud jim to přikáže experimentátor v bílém plášti.

Výsledky experimentu šokovaly svět a navždy změnily pohled na lidskou morálku. Ukázalo se, že většina lidí je schopna zabít nebo těžce ublížit druhému člověku, pokud se zbaví odpovědnosti tím, že ji přenesou na autoritu ("jen jsem plnil rozkazy"). Experiment byl přímou reakcí na proces s nacistickým zločincem Adolfem Eichmannem a snažil se odpovědět na otázku, zda pachatelé holokaustu byli psychopatičtí sadisté, nebo jen obyčejní úředníci lapení v byrokratické mašinérii zla.

🌍 Historický kontext: Eichmann v Jeruzalémě

Abychom pochopili Milgramovu motivaci, musíme se vrátit do roku 1961.

• V Jeruzalémě právě probíhal ostře sledovaný proces s Adolfem Eichmannem, hlavním organizátorem logistiky "konečného řešení židovské otázky".
• Svět očekával monstrum. Místo toho se v prosklené kóji objevil plešatějící, nenápadný úředník, který neustále opakoval, že osobně nikoho nezabil a pouze "poslouchal rozkazy a dodržoval zákony".
• Filosofka Hannah Arendtová, která proces sledovala, pro tento jev zavedla termín "banalita zla" (Banality of Evil). Tvrdila, že zlo nemusí pramenit z nenávisti, ale z bezmyšlenkovité poslušnosti.
• Stanley Milgram, syn židovských imigrantů z východní Evropy, chtěl tuto hypotézu otestovat v laboratoři. Původně plánoval provést studii v Německu, protože věřil, že Němci mají "specifickou vadu charakteru" (sklon k poslušnosti). Pilotní studii v USA dělal jen pro kalibraci přístrojů. Výsledky v USA však byly tak děsivé, že do Německa už nikdy nemusel jet – zjistil, že "v každém z nás je kousek Eichmanna".

🎬 Metodologie experimentu

Milgram navrhl geniální, i když eticky sporný scénář, který měl účastníky přesvědčit o realitě situace.

Nábor a krycí příběh

V červenci 1961 vyšel v novinách v New Haven inzerát hledající dobrovolníky pro "studii paměti a učení" na Yaleově univerzitě.

• Odměna: 4,50 USD (včetně cestovného). V přepočtu na dnešní ceny (2026) by to bylo cca 50 USD. Bylo zdůrazněno, že peníze dostanou za příchod do laboratoře, bez ohledu na to, co se stane dál.
• Účastníci: Muži ve věku 20 až 50 let, různého vzdělání (od nedokončené základní školy po doktoráty) a povolání (dělníci, úředníci, učitelé).

Obsazení rolí

V experimentu vystupovaly tři osoby, ale jen jedna z nich byla skutečným subjektem:

1. Experimentátor (E): 31letý středoškolský učitel biologie (Jack Williams), který vystupoval chladně, autoritativně a nosil šedý laboratorní plášť.
2. Oběť / Žák (L - Learner): 47letý účetní (James McDonough/Mr. Wallace), který působil mírně a sympaticky. Byl to najatý herec.
3. Učitel (T - Teacher): Naivní účastník, který o ničem nevěděl.

Průběh (The Setup)

1. Účastník se setkal s "druhým dobrovolníkem" (hercem). Bylo jim řečeno, že se zkoumá vliv trestu na učení. 2. Losovali si role "Učitele" a "Žáka". Losování bylo zmanipulované – na obou papírcích bylo "Učitel". Herec vždy tvrdil, že si vytáhl "Žáka". 3. Učitel sledoval, jak je Žák připoután k elektrickému křeslu ("aby sebou neházel při šocích") a na zápěstí mu je připevněna elektroda. 4. Žák se "mimochodem" zmínil, že má srdeční potíže. Experimentátor suše odvětil: "Ačkoliv šoky mohou být bolestivé, nezpůsobí žádné trvalé poškození tkáně." 5. Učitel dostal zkušební šok 45 voltů, aby uvěřil, že přístroj funguje. (Toto byl jediný skutečný elektrický výboj v celém experimentu). 6. Učitel byl odveden do vedlejší místnosti k ovládacímu pultu. Žáka pouze slyšel přes interkom, ale neviděl ho.

⚡ "Šokový generátor"

Centrálním prvkem byl impozantní přístroj s 30 páčkovými spínači. Každý spínač odpovídal určitému napětí, odstupňovanému po 15 voltech.

• Rozsah: 15 V až 450 V.
• Popisky:** Skupiny spínačů byly označeny textem, který zvyšoval psychologický tlak:

15–60 V: Slight Shock (Lehký šok)

• • ...
  • 375–420 V: Danger: Severe Shock (Nebezpečí: Těžký šok)
  • 435–450 V: XXX (Symbol absolutního nebezpečí)

📜 Scénář a reakce

Úkolem učitele bylo číst dvojice slov (např. Modrá – Krabice, Krásný – Den). Poté řekl první slovo a žák měl vybrat správné druhé slovo ze čtyř možností stisknutím tlačítka.

• Pokud žák odpověděl správně, pokračovalo se.
• Pokud odpověděl chybně, učitel musel udělit šok.
• Pravidlo eskalace: S každou další chybou se musel učitel posunout o jeden spínač doprava (zvýšit napětí o 15 V). Učitel také musel nahlas oznámit výši napětí (např. "Chyba. 150 voltů.").

Žák (herec) ve vedlejší místnosti ve skutečnosti nedostával žádné šoky. Jeho odpovědi byly předem nahrány na magnetofonovou pásku a spouštěny synchronizovaně s výší "šoku", aby reakce byla u všech účastníků stejná.

Reakce "Žáka" (Wallace)

• 75 V: Žák poprvé zabručí bolestí.
• 120 V: Žák křičí: "Au! To fakt bolí!"
• 150 V: Žák volá: "Experimentátore! Už toho mám dost! Pusťte mě odsud! Říkal jsem vám, že mám problémy se srdcem! Srdce mě začíná zlobit! Odmítám pokračovat!" (Toto byl kritický bod, kdy mnoho učitelů chtělo přestat).
• 180 V: "Nemůžu tu bolest vydržet!"
• 270 V: Agonický výkřik (řev).
• 300 V: Zoufale křičí, že už nebude odpovídat.
• 315 V: Intenzivní výkřik, pak ticho.
• 330 V a dále: Hrobové ticho. Žák nereaguje, neodpovídá, nekřičí. Na interkomu svítí, že neodpověděl.

Experimentátor instruoval učitele, aby mlčení považoval za špatnou odpověď a pokračoval v udělování šoků až do maxima 450 V.

🗣️ Čtyři pobídky: Tlak autority

Když učitel začal váhat, protestovat nebo odmítal pokračovat (což dělala většina účastníků), experimentátor (autorita) měl připravenou sadu čtyř standardizovaných verbálních pobídek (tzv. "prods"). Ty musel pronášet pevným, ale klidným hlasem v přesně stanoveném pořadí. Pokud jedna pobídka nezabrala, použil další. Experiment byl ukončen teprve tehdy, pokud účastník odmítl pokračovat i po čtvrté pobídce.

1. "Prosím, pokračujte." (Please continue / Please go on.)
2. "Experiment vyžaduje, abyste pokračoval." (The experiment requires that you continue.)
3. "Je nezbytně nutné, abyste pokračoval." (It is absolutely essential that you continue.)
4. "Nemáte jinou možnost, musíte pokračovat." (You have no other choice, you must go on.)

Pokud se učitel zeptal, zda žáka trvale nepoškodí, experimentátor odpověděl: "Ačkoliv mohou být šoky bolestivé, nezpůsobí žádné trvalé poškození tkáně, takže prosím pokračujte." Pokud učitel řekl, že žák už nechce pokračovat, experimentátor odpověděl: "Ať se to žákovi líbí nebo ne, musíte pokračovat, dokud se nenaučí všechna slovní spojení správně."

📊 Výsledky: Šokující zjištění

Před zahájením experimentu požádal Milgram skupinu psychiatrů, vysokoškolských studentů a dospělých ze střední třídy, aby předpověděli výsledky.

• Předpověď: Všichni se shodli, že většina lidí odmítne pokračovat, jakmile žák začne protestovat (cca 150 V). Odhadovali, že k hranici 450 V dojde pouze patologický sadista, což je asi 0,1 % populace (1 z 1000).

• Realita (Základní varianta):
  • 65 % účastníků (26 ze 40) došlo až na úplný konec stupnice a udělilo maximální šok 450 voltů.
  • Žádný účastník neskončil před hranicí 300 V (kdy žák začal kopat do stěny a přestal odpovídat).
  • Průměrný maximální šok byl 405 voltů.

Tento výsledek byl naprosto devastující pro teorii o "německé povaze". Ukázalo se, že obyčejní Američané – tátové od rodin, dělníci, úředníci – jsou schopni mučit člověka k smrti jen proto, že jim to řekl muž v plášti.

Chování účastníků

Je mýtem, že účastníci byli klidní nebo si to užívali. Naopak, prožívali extrémní stres.

• Potili se, třásli se, kousali se do rtů, zatínali nehty do dlaní.
• Mnozí propukali v nervózní smích, který nedokázali ovládnout (což později někteří kritici mylně interpretovali jako sadismus, ale šlo o obranný mechanismus).
• Jeden účastník dostal tak silný záchvat křečí, že experiment musel být okamžitě zastaven.
• Přesto však většina z nich nedokázala vstát a odejít. Byli lapeni v pasti sociální etikety a poslušnosti.

🎛️ Varianty experimentu: Co ovlivňuje poslušnost?

Milgram provedl celkem 18 variant experimentu (s více než 600 účastníky), aby zjistil, které faktory poslušnost zvyšují a které ji snižují. Tyto varianty jsou klíčové pro pochopení mechanismu moci.

Faktory snižující poslušnost

• Blízkost oběti (Proximity):
  • Pokud byl žák ve stejné místnosti jako učitel (viděli na sebe): poslušnost klesla na 40 %.
  • Dotyková blízkost: Pokud učitel musel násilím přitlačit ruku žáka na elektrickou desku (protože žák odmítl): poslušnost klesla na 30 %. (Stále však 3 z 10 lidí byli ochotni to udělat!).
• Vzdálenost autority:
  • Pokud experimentátor odešel z místnosti a dával příkazy pouze telefonicky: poslušnost dramaticky klesla na 20,5 %. Mnoho učitelů navíc podvádělo – dávali nižší šoky, než měli, ale do telefonu lhali, že dávají ty správné. To ukazuje, že fyzická přítomnost autority je klíčová.
• Změna prostředí:
  • Původní experiment byl na prestižní Yaleově univerzitě. Když ho Milgram přesunul do zchátralé kancelářské budovy ve městě Bridgeport (pod názvem fiktivní firmy "Research Associates of Bridgeport"), poslušnost klesla, ale ne o moc – na 47,5 %. Prestiž instituce tedy hraje roli, ale ne rozhodující.
• Přítomnost rebelů (Peer Pressure):
  • Pokud byli přítomni další dva "učitelé" (herci), kteří v určitém bodě odmítli pokračovat, poslušnost naivního subjektu klesla na pouhých 10 %. Vidět někoho jiného se vzbouřit je nejsilnějším lékem proti slepé poslušnosti.

Faktory s malým vlivem

• Pohlaví: Ženy vykazovaly stejnou míru poslušnosti jako muži (65 %), ačkoliv u toho prožívaly větší subjektivní stres.
• Osoba oběti: Bylo jedno, zda byl žák prezentován jako drsný chlapík nebo jemný intelektuál.

Role autority

V jedné variantě se "experimentátor" musel vzdálit a jeho roli převzal "běžný člověk" (další herec, který vypadal jako účastník a neměl plášť).

• Ten navrhl nový systém: zvyšovat šoky s každou chybou.
• V této situaci poslušnost klesla na 20 %.
• Když tento "běžný člověk" chtěl převzít stisknutí tlačítka za váhajícího učitele, učitelé často fyzicky zasáhli, aby mu v tom zabránili.
• Závěr: Posloucháme legitimní autoritu (status), ne jen příkazy jako takové.

🧠 Psychologické vysvětlení: Agentický stav

Milgram vysvětlil chování účastníků pomocí teorie agentického stavu (Agentic State). Podle této teorie může člověk fungovat ve dvou módech:

1. Autonomní stav: Člověk jedná sám za sebe, řídí se vlastním svědomím a cítí odpovědnost za své činy.
2. Agentický stav: Člověk se přestane vnímat jako autonomní jedinec a začne se vnímat jako pouhý agent (nástroj) vykonávající přání někoho jiného.

• V tomto stavu necítí odpovědnost za výsledek ("Já jsem to nechtěl udělat, on mi to nařídil").
• Odpovědnost cítí pouze vůči autoritě – za to, jak dobře rozkaz vykonal, ne za to, co vykonal.
• Přechod z autonomního do agentického stavu se nazývá "agentický posun" (agentic shift).

Dalšími faktory jsou:

• Zdvořilost a závazek: Účastníci souhlasili s účastí, dostali zaplaceno a cítili sociální závazek "nekazit" experiment a nebýt hrubí k experimentátorovi. Odmítnout autoritu vyžaduje určitou míru sociální arogance nebo odvahy narušit situaci.
• Postupnost (Gradual Commitment): Začíná se na neškodných 15 voltech. Kdyby experimentátor chtěl hned 450 V, všichni by odmítli. Ale po malých krůčcích (15, 30, 45...) je těžké najít hranici, kde přestat. "Pokud jsem dal 195 V, proč nedat 210 V? Je to jen malý rozdíl." To se nazývá technika nohy ve dveřích.

⚖️ Etika a kontroverze: Cena za poznání

Milgramův experiment se stal katalyzátorem pro vznik moderní etiky ve vědě. Do té doby neexistovala přísná pravidla pro ochranu účastníků psychologických výzkumů.

Psychické trauma

Kritici (např. Diana Baumrindová) Milgrama ostře napadli za to, že vystavil účastníky extrémnímu stresu, který mohl způsobit trvalé následky.

• Účastníci věřili, že zabíjejí člověka. Viděli sami sebe v zrcadle jako potenciální vrahy.
• Milgram se bránil tím, že provedl důkladný debriefing (vysvětlení po pokusu). Ihned po skončení setkal "učitele" s "žákem", aby viděli, že je živý a zdravý.
• V dotaznících zaslaných po roce uvedlo 84 % účastníků, že jsou "rádi", že se zúčastnili, a že se naučili něco důležitého o sobě. Pouze 1,3 % litovalo účasti. Kritici však namítají, že jde o kognitivní disonanci – lidé si museli zpětně racionalizovat svůj traumatický zážitek jako "užitečný", aby se nezbláznili.

= Metodologická kritika (Gina Perry)

Australská psycholožka Gina Perry strávila roky studiem Milgramových archivů a nahrávek pro svou knihu Behind the Shock Machine (2013). Odhalila, že realita v laboratoři byla "špinavější", než Milgram prezentoval ve svých publikacích.

• Nedodržování scénáře: Experimentátor John Williams často improvizoval. Místo předepsaných 4 pobídek na účastníky tlačil mnohem agresivněji, někdy až desítky minut, a v podstatě je nutil. To už nebyl test poslušnosti, ale nátlaku.
• Skepticismus účastníků: Analýza ukázala, že mnoho účastníků, kteří dali 450 V, ve skutečnosti nevěřilo, že šoky jsou pravé. Všimli si, že reproduktor "chrastí" nebo že experimentátor je příliš klidný na to, že vedle někdo umírá. Ti, kteří věřili, že je to reálné, častěji odmítli pokračovat.

🔄 Moderní replikace: Změnili jsme se?

Mnoho lidí si kladlo otázku, zda výsledky z 60. let nejsou poplatné době (lidé byli zvyklí poslouchat autority více než dnes). Vzhledem k etickým pravidlům je dnes nemožné zopakovat experiment v plném rozsahu (do 450 V). V roce 2009 však provedl psycholog Jerry Burger částečnou replikaci.

Burgerova studie (2009)

• Limit 150 V: Burger experiment zastavil v okamžiku, kdy účastník stiskl spínač 150 voltů (moment, kdy žák poprvé křičí a chce odejít). Milgramova data totiž ukazovala, že kdo překročí 150 V, ten s pravděpodobností 80 % dojde až na konec.
• Výsledek: 70 % účastníků bylo ochotno pokračovat i po 150 voltech.
• Závěr: Míra poslušnosti se za 50 let statisticky významně nezměnila.

Televizní experimenty

• Hra na smrt (Jeu de la Mort, 2010): Francouzská televizní show zinscenovala experiment jako soutěžní hru. Před živým publikem a kamerami byla poslušnost ještě vyšší – až 80 % účastníků došlo na maximum, povzbuzováni moderátorkou a skandujícím publikem.
• Derren Brown: The Heist (2006): Britský iluzionista zopakoval experiment (s 50% poslušností) a následně ukázal, jak lze vycvičit lidi k tomu, aby spáchali ozbrojenou loupež.

🏥 Pro laiky: Efekt "Sestřička a doktor"

Proč je tak těžké říct autoritě "NE"? Představte si situaci z nemocnice (která byla skutečně testována v experimentu Hofling, 1966).

• Jste zdravotní sestra na noční směně.
• Zavolá vám známý doktor (autorita) a řekne: "Podějte pacientovi na pokoji 3 lék Astroten. Dejte mu 20 mg, spěchám tam."
• Podíváte se na lahvičku léku. Je tam napsáno: "Maximální denní dávka: 10 mg."
• Co uděláte?
  • Většina lidí si řekne: "Já bych to nepodala, je to proti předpisům!"
  • Realita: 21 z 22 sester (95 %) se chystalo lék podat, dokud je výzkumníci nezastavili.

Proč? 1. Odpovědnost: Sestra si říká: "Doktor ví, co dělá. Kdyby se něco stalo, je to na něj." (Agentický stav). 2. Strach z konfliktu: Odmítnout znamená zpochybnit kompetenci doktora a vyvolat nepříjemnou scénu. 3. Zvyk: Jsme trénováni poslouchat učitele, policisty, šéfy. Přepnout z módu "poslušnost" do módu "vzpoura" stojí obrovské množství psychické energie.

Milgramův experiment neukazuje, že jsme zlí. Ukazuje, že náš sociální software pro spolupráci a hierarchii má "bug" (chybu), který lze zneužít, pokud autorita zešílí.

Zdroje

• Simply Psychology - Milgram Experiment
• Nature - Milgram's experiments on obedience to authority
• American Psychological Association - Obedience
• The Atlantic - Rethinking the Milgram Experiment (Gina Perry critique)
• PsychYogi - Hofling Hospital Experiment (Nurse analogy)
• OpenStax - Conformity and Obedience