Reciproční altruismus

Rozbalit box

Obsah boxu

Reciproční altruismus (nebo také vzájemný altruismus) je klíčový koncept evoluční biologie a sociobiologie, který vysvětluje vznik a přetrvání kooperativního chování mezi geneticky nepříbuznými jedinci. Teorii formálně definoval americký biolog Robert Trivers v roce 1971.

Podstatou recipročního altruismu je, že organismus jedná způsobem, který dočasně snižuje jeho vlastní fitness (šanci na přežití a rozmnožení), aby zvýšil fitness jiného organismu, s očekáváním, že tento akt bude v budoucnu oplacen. Na rozdíl od příbuzenského výběru (kin selection), který funguje na základě sdílených genů, reciproční altruismus funguje na principu „ekonomické výměny“ se zpožděním v čase. Aby byl tento systém evolučně stabilní, musí existovat mechanismy pro odhalování a trestání „podvodníků“ (cheaters), kteří pomoc přijímají, ale neoplácejí.

🤝 Reciproční altruismus pro laiky

Tato sekce vysvětluje složité evoluční mechanismy na příkladech z běžného života.

Princip "Něco za něco"

Představte si situaci, kdy kamarádovi pomáháte stěhovat byt. Je to pro vás nevýhodné: bolí vás záda, ztrácíte volný víkend, nic z toho teď nemáte (kromě pizzy). Proč to děláte? Protože podvědomě (nebo vědomě) počítáte s tím, že až se budete stěhovat vy, kamarád přijde a pomůže vám. Pokud byste věděli, že se kamarád zítra stěhuje do Austrálie a už ho nikdy neuvidíte, vaše ochota pomoci by pravděpodobně klesla. To je podstata recipročního altruismu: Pomohu ti dnes, i když mě to něco stojí, protože věřím, že mi to v budoucnu vrátíš.

Problém černého pasažéra

V přírodě (i ve společnosti) existuje riziko "podvodníka" (v biologii se používá termín cheater nebo černý pasažér). To je ten kamarád, který si nechá odstěhovat byt, sní vaši pizzu, ale když potřebujete pomoci vy, nezvedá telefon. Kdyby byli všichni lidé hodní a naivní, podvodníci by je rychle zneužili a ovládli by svět (v evolučním smyslu by měli více energie na rozmnožování). Proto se u nás vyvinuly emoce, které fungují jako "účetní systém":

Vděčnost: Nutí nás splatit dluh ("Musím mu to oplatit, minule mi pomohl").
Hněv a rozhořčení: Nutí nás potrestat podvodníka ("Už s ním nikdy nepromluvím").
Pocit viny: Nutí nás neoklamat ostatní, abychom nebyli vyloučeni ze skupiny.

Upíří banka na krev

Nejlepším příkladem ze zvířecí říše jsou upíři obecní (netopýři). Živí se krví, ale ne každou noc mají při lovu štěstí. Upír, který se nenají tři noci po sobě, zemře hlady. Proto si upíři vytvořili "záchranný sociální systém". Úspěšný lovec, který má plné břicho krve, část vydáví (vyzvrací) do úst neúspěšnému kolegovi. Tím ho zachrání před smrtí. Pro dárce je to malá ztráta (má krve dost), ale pro příjemce je to rozdíl mezi životem a smrtí. Upíři si pamatují, kdo jim dal napít minule. Pokud někdo krev jen bere a nedává, ostatní ho přestanou krmit a on zahyne.

📜 Historie a teoretický rámec

Ačkoliv o spolupráci v přírodě psal již Charles Darwin (který si lámal hlavu nad tím, proč zvířata nezabíjejí slabší členy stáda), moderní vysvětlení přišlo až ve druhé polovině 20. století.

Triversova formulace (1971)

Robert Trivers publikoval v časopise The Quarterly Review of Biology článek nazvaný "The Evolution of Reciprocal Altruism". V něm argumentoval, že altruismus mezi nepříbuznými jedinci může vzniknout, pokud jsou splněny tři podmínky:

Benefit > Cost: Zisk pro příjemce pomoci musí být výrazně vyšší než náklady pro dárce.
Opakovaná interakce: Jedinci se musí setkávat opakovaně, aby měla reciprocita šanci nastat.
Odhalení podvodníků: Musí existovat schopnost rozpoznat a vyloučit ty, kteří neoplácejí.

Matematický model

Matematicky lze podmínku vyjádřit jako: $$ C < w \times B $$ Kde:

$C$ (cost) jsou náklady na altruistický čin pro dárce.
$B$ (benefit) je užitek pro příjemce.
$w$ (weight) je pravděpodobnost, že dojde k opětovnému setkání a oplacení služby (diskonování budoucnosti).

Pokud je pravděpodobnost opětovného setkání nízká (např. u zvířat, která se náhodně potulují oceánem), reciprocita se nevyvine.

🎲 Teorie her a Vězňovo dilema

Klíčovým nástrojem pro pochopení recipročního altruismu je teorie her, konkrétně model zvaný Vězňovo dilema.

Dilema spolupráce

Představme si dva vězně, kteří mohou buď mlčet (kooperovat), nebo udat toho druhého (zradit).

Pokud oba mlčí (spolupráce), dostanou malý trest.
Pokud jeden udá druhého, udavač jde na svobodu a druhý dostane maximální trest.
Pokud se udají navzájem, oba dostanou vysoký trest.

V jednorázové hře je logické vždy zradit (je to tzv. Nashova rovnováha). Ale v přírodě interakce neprobíhají jednorázově.

Opakované vězňovo dilema (IPD)

V roce 1981 uspořádal politolog Robert Axelrod turnaj počítačových programů, které proti sobě hrály Vězňovo dilema opakovaně (Iterated Prisoner's Dilemma). Společně s biologem Williamem Hamiltonem pak analyzovali výsledky. Vítěznou strategií se stala ta nejjednodušší: Půjčka za oplátku (Tit-for-Tat). Tato strategie funguje takto:

V prvním kole vždy spolupracuj (buď milý).
V každém dalším kole udělej přesně to, co udělal soupeř v minulém kole.
Pokud soupeř zradil, zraď taky (trest).
Pokud soupeř začne znovu spolupracovat, odpusť mu a spolupracuj taky (odpuštění).

Tento model dokázal, že spolupráce může evolučně vzniknout i v populaci sobeckých jedinců, pokud se setkávají opakovaně. Strategie Tit-for-Tat je evolučně stabilní strategie (ESS).

🐒 Biologické předpoklady a příklady

Aby se reciproční altruismus u druhu vyvinul, musí tento druh splňovat specifické kognitivní a ekologické nároky:

Dlouhověkost: Zvyšuje šanci na opakovaná setkání.
Nízká disperze: Jedinci zůstávají na jednom místě (necestují daleko), což zajišťuje stálou sociální skupinu.
Rozpoznávání jedinců: Schopnost odlišit "Pebbles" od "Bambam" a pamatovat si historii interakcí s nimi.
Paměť: Schopnost pamatovat si dluhy a pohledávky.

Upíři obecní (Desmodus rotundus)

Studie Geralda Wilkinsona (1984) prokázala, že upíři splňují Triversovy podmínky. Upíři žijí ve stabilních skupinách, dožívají se až 18 let a dokáží se navzájem rozeznat. Hladovějící upír žebrá o krev tím, že olizuje čenich nasycenému jedinci. Bylo prokázáno, že upíři častěji sdílejí krev s těmi, kteří jim v minulosti také dali, a odmítají ty, kteří dříve odmítli je. Náklady pro dárce (ztráta trochy krve) jsou malé ve srovnání s obrovským ziskem pro příjemce (záchrana života), což splňuje nerovnici $C < B$.

Čisticí symbióza u ryb

V mořských ekosystémech existuje vztah mezi velkými predátory (např. kanic, muréna) a malými čističi (např. pyskoun, krevetka). Čistič odstraňuje parazity z kůže a úst predátora. Zde existuje riziko: predátor by mohl čističe po "servisu" sežrat (získat dvojitý benefit: čistou kůži + jídlo). Přesto to dělají jen velmi vzácně. Proč? Protože pokud by predátor sežral čističe, musel by si příště hledat novou "čisticí stanici", což je energeticky náročné a čističů je málo. Predátoři dokonce čekají ve frontě a chrání čističe před jinými dravci.

Primáti a grooming

U primátů (šimpanz, pavián) je nejčastější formou reciprocity vzájemné čištění srsti (grooming). Grooming neslouží jen hygieně, ale uvolňuje endorfiny a snižuje stres. Výzkumy ukazují, že primáti "obchodují" s groomingem za jiné komodity:

Grooming za grooming: "Podrbej mě, já podrbu tebe."
Grooming za toleranci: Podřízený jedinec čistí dominanta, aby nebyl napaden.
Grooming za jídlo: Šimpanzi sdílejí maso častěji s těmi, kteří je předtím čistili.
Grooming za podporu v boji: Jedinci, kteří si často čistí srst, tvoří koalice při konfliktech uvnitř tlupy.

Krkavcovití ptáci

Pokusy s krkavci a vránami ukázaly, že tito ptáci si pamatují experimentátory, kteří je v minulosti "podvedli" při výměně jídla (nabízeli sýr za kamínek, ale sýr nedali), a v budoucnu s nimi odmítají spolupracovat, zatímco s "férovými" lidmi obchodují dále.

🧠 Lidská psychologie a ekonomie

U člověka dosáhl reciproční altruismus nejvyšší úrovně komplexity. Tvoří základ lidské ekonomiky, morálky a právního systému.

Emoce jako evoluční adaptace

Robert Trivers ve své práci navrhl, že lidské emoce nejsou iracionální výkyvy, ale sofistikované algoritmy pro řízení reciprocity:

Přátelství a náklonnost: Motivuje nás k altruismu vůči těm, kteří nám v minulosti prokázali dobro.
Agrese a moralistický hněv: Slouží k zastrašení podvodníků a vynucení férovosti. Pokud nás někdo podvede, cítíme silnou touhu mu uškodit, i když nás to stojí energii (tzv. altruistický trest).
Vina a stud: Fungují jako vnitřní policie. Pokud podvedeme my (nevrátíme dluh), cítíme se špatně, což nás motivuje k nápravě vztahu, abychom o kooperačního partnera nepřišli.
Vděčnost: Psychologický mechanismus registrace "dluhu".

Nepřímá reciprocita a reputace

Lidé posunuli reciprocitu o úroveň výš. Pomáháme i lidem, kteří nám to přímo neoplatí. Proč? Protože nás někdo vidí. Jedná se o nepřímou reciprocitu (indirect reciprocity), kterou popsal Richard Alexander. Princip: "Pomohu ti, a díky tomu získám dobrou reputaci, takže mi v budoucnu pomůže někdo třetí." Vzorec: A pomůže B → C to vidí a získá důvěru v A → C pomůže A. Na tomto principu stojí charita, dárcovství krve nebo čestné jednání v byznysu. Reputace je v lidské společnosti "měnou", za kterou si kupujeme budoucí spolupráci.

⚠️ Kritika a omezení teorie

Ačkoliv je teorie recipročního altruismu robustní, má své limity a kritiky.

Alternativní vysvětlení

Některé chování, které vypadá jako reciprocita, může být vysvětleno jednodušeji:

Pseudo-reciprocita: Jedinec pomáhá druhému, protože je to vedlejší produkt jeho vlastního sobeckého chování, bez nutnosti "účetnictví".
Mutualismus: Spolupráce přináší okamžitý zisk oběma stranám současně (např. společný lov, kde by jeden lovec kořist neulovil). Zde není žádné zpoždění, a tedy ani prostor pro podvod.

Kognitivní náročnost

Kritici (např. Stevens a Hauser) argumentují, že "vypočítaná reciprocita" (calculated reciprocity) vyžaduje příliš velkou mozkovou kapacitu (paměť, inhibice, plánování), a proto je u zvířat mnohem vzácnější, než se původně myslelo. Mnoho případů u zvířat může být spíše založeno na jednoduchých asociacích ("tenhle jedinec = dobré jídlo") než na chápání dluhu.

Zdroje