Zobrazení zdroje stránky Camillo Cavour

{{K rozšíření}}
{{Infobox - politik
| jméno = Camillo Benso, hrabě Cavour
| obrázek = Camillo Benso, conte di Cavour (1864).jpg
| popisek = Portrét Camilla Cavoura, kolem roku 1860
| úřad = 1. předseda vlády Italského království
| období = 23. března 1861 – 6. června 1861
| monarcha = [[Viktor Emanuel II.]]
| předchůdce = Funkce zřízena
| nástupce = [[Bettino Ricasoli]]
| úřad2 = Předseda vlády Sardinského království
| období2 = 4. listopadu 1852 – 19. července 1859<br>21. ledna 1860 – 23. března 1861
| monarcha2 = [[Viktor Emanuel II.]]
| předchůdce2 = [[Massimo d'Azeglio]]<br>[[Alfonso Ferrero La Marmora]]
| nástupce2 = [[Alfonso Ferrero La Marmora]]<br>Funkce zrušena
| datum narození = 10. srpna 1810
| místo narození = [[Turín]], [[První Francouzské císařství|Francouzské císařství]]
| datum úmrtí = 6. června 1861
| místo úmrtí = [[Turín]], [[Italské království (1861–1946)|Italské království]]
| politická strana = Pravice (Destra storica)
| manželka =
| děti =
| náboženství = [[Římskokatolická církev]]
| podpis = Camillo Benso di Cavour signature.svg
}}
'''Camillo Benso, hrabě Cavour''' (italsky ''Camillo Paolo Filippo Giulio Benso, conte di Cavour, di Cellarengo e di Isolabella''; * [[10. srpen|10. srpna]] [[1810]], [[Turín]] – [[6. červen|6. června]] [[1861]], [[Turín]]) byl italský státník, klíčová postava italského sjednocení, známého jako [[Risorgimento]]. Působil jako předseda vlády [[Sardinské království|Sardinského království]] a po sjednocení se stal prvním předsedou vlády [[Italské království (1861–1946)|Italského království]]. Byl mistrem [[Realpolitik|reálné politiky]], diplomacie a politických intrik, díky nimž dokázal z malého Sardinského království učinit hybnou sílu, která sjednotila roztříštěný Apeninský poloostrov.

== 📜 Život a politická kariéra ==
=== 👶 Raný život a vzdělání ===
Camillo Cavour se narodil v [[Turín]]ě do aristokratické rodiny. Jeho otec, markýz Michele Benso di Cavour, patřil k piemontské šlechtě a zastával významné pozice ve správě [[Napoleon Bonaparte|Napoleonovy]] Itálie. Jeho matka, Adèle de Sellon, pocházela z francouzsky mluvící švýcarské protestantské rodiny, což Cavourovi poskytlo širší evropský rozhled.

V mládí byl poslán na vojenskou akademii v Turíně, kterou absolvoval v roce [[1826]] s hodností poručíka ženijního vojska. Během služby se však stále více zajímal o politiku a ekonomii a jeho liberální názory ho brzy dostaly do konfliktu s konzervativním prostředím sardinské armády. V roce [[1831]] armádu opustil a věnoval se správě rodinných statků, kde zavedl moderní zemědělské postupy. Podnikl také rozsáhlé cesty po [[Evropa|Evropě]], zejména do [[Spojené království|Velké Británie]] a [[Francie|Francie]], kde obdivoval jejich politické systémy a ekonomický pokrok. Tyto cesty hluboce ovlivnily jeho politické myšlení.

=== 📈 Vstup do politiky ===
Do politického života vstoupil Cavour aktivně během revolučního roku [[Revoluce v roce 1848|1848]]. V roce [[1847]] založil spolu s [[Cesare Balbo|Cesarem Balbem]] vlivný umírněně liberální deník ''[[Il Risorgimento]]'', který prosazoval konstituční monarchii, ekonomické reformy a sjednocení Itálie pod vedením [[Savojská dynastie|savojské dynastie]]. Po přijetí ústavy (''Statuto Albertino'') králem [[Karel Albert Sardinský|Karlem Albertem]] byl Cavour v červnu [[1848]] zvolen do parlamentu Sardinského království.

Rychle se projevil jako schopný a pragmatický politik. V roce [[1850]] byl jmenován ministrem zemědělství a obchodu ve vládě [[Massimo d'Azeglio|Massima d'Azeglia]]. O rok později převzal i ministerstvo financí. V této roli prosadil řadu reforem zaměřených na modernizaci ekonomiky: uzavřel obchodní smlouvy s dalšími evropskými státy, investoval do výstavby [[železnice|železnic]] a podporoval průmyslový rozvoj.

=== 👑 Předseda vlády Sardinského království ===
V listopadu [[1852]] se Cavour stal předsedou vlády Sardinského království. Jeho hlavním cílem bylo posílit království ekonomicky i vojensky a připravit ho na vůdčí roli v procesu sjednocení Itálie. V domácí politice pokračoval v liberálních reformách a omezoval vliv [[katolická církev|církve]], což vedlo k napjatým vztahům s [[Papežský stát|Papežským státem]].

Jeho zahraniční politika byla založena na principu [[Realpolitik]]. Cavour si uvědomoval, že Sardinské království nemůže porazit mocné [[Rakouské císařství]], které ovládalo severní Itálii ([[Lombardsko-benátské království]]), bez pomoci silného spojence. Jeho diplomacie se proto soustředila na získání podpory jedné z evropských velmocí.

=== 🌍 Krymská válka a Pařížský kongres ===
Geniální diplomatickou příležitost Cavour spatřil v [[Krymská válka|Krymské válce]] ([[1853]]–[[1856]]). Přes odpor v parlamentu i armádě prosadil vyslání expedičního sboru o síle 15 000 mužů na stranu [[Francie]] a [[Spojené království|Velké Británie]] proti [[Ruské impérium|Rusku]]. Ačkoliv vojenský přínos Sardinie byl omezený, tento krok umožnil Cavourovi zasednout u jednacího stolu na [[Pařížský kongres (1856)|Pařížském kongresu]] v roce [[1856]].

Na kongresu Cavour sice nedosáhl žádných územních zisků, ale podařilo se mu upozornit evropské velmoci na "italskou otázku" – tedy na neudržitelnou situaci na Apeninském poloostrově, rakouskou nadvládu a špatnou vládu v [[Království obojí Sicílie|Království obojí Sicílie]] a Papežském státě. Získal si sympatie britských a především francouzských diplomatů, což položilo základ budoucímu spojenectví.

=== 🤝 Spojenectví s Francií a druhá italská válka za nezávislost ===
Klíčovým spojencem se pro Cavoura stal francouzský císař [[Napoleon III.]]. V červenci [[1858]] se tajně setkali v lázních [[Plombières-les-Bains]], kde uzavřeli dohodu. Napoleon III. slíbil vojenskou pomoc Sardinii v případě rakouského útoku. Výměnou za pomoc při získání [[Lombardie]] a [[Benátsko|Benátska]] měla Francie obdržet [[Savojsko]] a [[Nice]].

Cavour poté začal systematicky provokovat [[Rakousko]] vojenskými manévry u hranic. V dubnu [[1859]] Rakousko, jak Cavour doufal, vyhlásilo Sardinii válku. Francouzsko-sardinská vojska dosáhla rychlých vítězství v [[bitva u Magenty|bitvě u Magenty]] a [[bitva u Solferina|bitvě u Solferina]]. Napoleon III. však, znepokojen vysokými ztrátami a hrozbou pruské intervence, nečekaně uzavřel s Rakouskem příměří ve [[Villafranca di Verona|Villafrance]]. Podle podmínek příměří získala Sardinie pouze Lombardii, zatímco Benátsko zůstalo pod rakouskou nadvládou. Cavour, zrazený a rozzuřený, na protest rezignoval na post premiéra.

=== 🇮🇹 Sjednocení Itálie a poslední roky ===
Do úřadu se vrátil v lednu [[1860]]. Situace se mezitím dramaticky změnila. Vévodství ve střední Itálii ([[Toskánsko]], [[Parma]], [[Modena]]) a část Papežského státu ([[Romagna]]) se v revolučním nadšení vyslovily pro připojení k Sardinskému království. Cavour diplomaticky vyjednal s Napoleonem III. souhlas s anexí těchto území výměnou za postoupení Savojska a Nice Francii, což bylo potvrzeno v plebiscitech.

V květnu [[1860]] se [[Giuseppe Garibaldi]] se svou "Výpravou tisíce" vylodil na [[Sicílie|Sicílii]] a rychle dobyl celé [[Království obojí Sicílie]]. Cavour Garibaldiho dobrodružství zpočátku sledoval s obavami, protože se bál jeho republikánských tendencí a možného útoku na Řím, který by vyprovokoval francouzskou intervenci. Aby situaci dostal pod kontrolu, vyslal sardinskou armádu na jih, která obsadila většinu Papežského státu (kromě Říma a jeho okolí) a spojila se s Garibaldiho vojsky. Garibaldi nakonec projevil loajalitu a dobytá území předal králi [[Viktor Emanuel II.|Viktoru Emanuelovi II.]].

Dne [[17. březen|17. března]] [[1861]] parlament v Turíně vyhlásil vznik [[Italské království (1861–1946)|Italského království]] a Viktor Emanuel II. byl prohlášen jeho králem. Cavour se stal prvním předsedou vlády sjednocené Itálie. Jeho úkolem bylo integrovat rozdílné regiony, vytvořit jednotnou administrativu a řešit obrovské ekonomické a sociální problémy. Uprostřed této horečné práce však Cavour, vyčerpaný neustálým stresem, náhle onemocněl (pravděpodobně [[malárie|malárií]]) a [[6. červen|6. června]] [[1861]] v Turíně zemřel. Jeho poslední slova údajně zněla: "Itálie je stvořena. Vše je v bezpečí."

== 🧠 Pro laiky ==
*   '''Risorgimento:''' Italské slovo, které znamená "obrození" nebo "vzkříšení". Je to název pro politické a sociální hnutí v 19. století, jehož cílem bylo sjednotit Itálii, která byla po staletí rozdělena na mnoho malých států, z nichž některé byly pod cizí nadvládou (hlavně rakouskou). Cavour byl jedním z hlavních "architektů" tohoto procesu.
*   '''Realpolitik (reálná politika):''' Politický styl, který se nezabývá ideály nebo morálkou, ale soustředí se na praktické cíle a mocenské zájmy státu. Cavour byl mistrem Realpolitik. Neváhal použít diplomacii, tajné dohody, válku i ústupky (jako postoupení Savojska a Nice Francii), aby dosáhl svého hlavního cíle – sjednocené Itálie.
*   '''Italská otázka:''' Termín používaný v 19. století k popisu politické nestability a roztříštěnosti Apeninského poloostrova. Cavour dokázal tento lokální problém povýšit na celoevropské téma, čímž si zajistil pozornost a později i pomoc velmocí.

== 🏛️ Odkaz a hodnocení ==
Camillo Cavour je všeobecně považován za jednoho z nejvýznamnějších státníků 19. století. Byl pragmatickým liberálem, který věřil v pokrok prostřednictvím ekonomické modernizace, parlamentní vlády a diplomacie. Na rozdíl od dalších dvou velkých postav Risorgimenta – idealistického revolucionáře [[Giuseppe Mazzini|Giuseppe Mazziniho]] ("duše" sjednocení) a charismatického vojáka [[Giuseppe Garibaldi|Giuseppe Garibaldiho]] ("meč" sjednocení) – byl Cavour "mozkem" celého procesu.

Jeho největším úspěchem bylo, že dokázal využít mezinárodní situace a ambicí jiných států ve prospěch Itálie. Jeho spojenectví s Francií, ačkoliv skončilo částečným zklamáním, bylo klíčové pro vyhnání [[Rakousko|Rakušanů]] z Lombardie. Jeho schopnost ovládnout a usměrnit revoluční síly reprezentované Garibaldim zajistila, že sjednocení proběhlo pod vedením Sardinského království a vedlo ke vzniku konstituční monarchie, nikoliv republiky.

Kritici mu vyčítají především postoupení [[Nice]] a [[Savojsko|Savojska]] Francii, což bylo vnímáno jako obětování "kolébky" savojské dynastie. Také je kritizován za způsob, jakým bylo připojeno jižní Itálie, což vedlo k dlouhodobým ekonomickým a sociálním problémům (tzv. "jižní otázka"). Přesto jeho politický a diplomatický génius zůstává nesporný. Jeho předčasná smrt byla pro mladý italský stát obrovskou ztrátou, protože Itálie přišla o svého nejzkušenějšího vůdce v kritickém okamžiku formování národa.

{{DEFAULTSORT:Cavour, Camillo}}
{{Aktualizováno|datum=23.12.2025}}
[[Kategorie:Italští politici]]
[[Kategorie:Premiéři Itálie]]
[[Kategorie:Ministři zahraničních věcí Itálie]]
[[Kategorie:Osobnosti Risorgimenta]]
[[Kategorie:Narození 1810]]
[[Kategorie:Úmrtí 1861]]
[[Kategorie:Narození v Turíně]]
[[Kategorie:Úmrtí v Turíně]]
[[Kategorie:Vytvořeno Gemini 2.5 Pro]]